Podzimní splín ..?
Vždycky jsem byla ten typ člověka, co miluje podzim (samozřejmě ne více než Vánoce!:D). Baví mě sbírat kaštany, že jich máme 150 tisíc a už je pak nemáme kam dávat, chodit na kafe když je venku vyloženě hnusně, jíst dýňovku nebo ty dýně vyřezávat. Tohle všechno jsem dělala minulý rok a tak trochu na mě dopadl ten fakt, že tady nemůžu a že o něco přicházím. Jo jasně, nasbírala jsem si nějaké kaštany, ale teď se mi válejí na poličce a nezdobím si s něma pokoj, o polívku se tady kvůli absenci ručního mixéru a celkové vybavenosti - nebo spíše nevybavenosti:D - studentské kuchyně pokoušet nebudu, stejně tak jako o dlabání dýně. A na kafe si samozřejmě zajdu, s holkama odsud ..ale není to ono. Je to takové že se buď dorozumíváte nohama rukama :D i když si myslím, že se mi angličitna už teď dost zlepšila. A nebo si prostě neřeknete ty věci, co s těmi svými blízkými kamarády.
A tak na mě trošku začala dopadat "depka" - je to v uvozokách a rozhodně to není žádná deprese, s tím slovem jsem opravu opatrná vzhledem k tomu, co studuju a vím, co je to zač. Ale je to prostě takový typický stesk po domově, rodině a kamarádech. Samozřejmě mi taky chybí Ondra, se kterým jsme už 2 měsíce neviděli a tak je to všechno kvůli tomu o něco těžší.
Je teda tak nějak načase si přiznat, že všechno není vždy růžové, a ikdyž jsem právě ten typ člověka, který z 99% naslouchá a svoje starosti nerad ventiluje "na veřejnosti"a když už, tak jsou to mí nejblžší, kterým se svěřím, řekla jsem si, že tohle může být tak trochu terapie pro mě, vypsat se z toho a zjistit, že na tom je třeba někdo stejně, protože ač jsem tomu nevěřila, čas od času na můj blog někdo narazí a napíše mi.
Řekla bych totiž, že jsem ten typ člověka, který je sice dost přátelský, ale k tělu si pak už pustím jen ty lidi, u kterých cítím, že to bude ono a to přátelství mi pak vydrží a bude opravdové. Myslím, že o tom svědčí ten fakt, že mám nejlepší kamádku snad 10/11 let (?) a kluka 7 :D.
A právě kvůli tomu si myslím, že se mi teď začalo stýskat po domově. Není to tak, že bych chtěla hned domů nebo že bych si říkala, proč jsem tu jezdila. Chtěla jsem tady jet, posunout se v angličtině a hlavně vystoupit ze své opravdu obří komfortní zóny. Což se teda stalo :D. Jsem zvyklá být sama a vlastně mi to ani nevadí, protože od mých 19 let, co šel Ondra na VŠ do Prahy a já zůstala v Ostravě, jsem se vlastně tak trochu osamostnanila a i když jsem byla s rodinou a kamarády, hodně věcí jsem stejně dělala sama a tak nějak mě to zformovalo. Takže tohle pro mě nebyl ten hlavní problém tady ..jenže když už je to moc dlouho, problém to být začíná.
Nejsem úplně ten typ člověka, který by musel pořád někam chodit, pořád někde být ..nebo když to teď píšu a přemýšlím nad tím, tak asi jsem ,ale musí to být s těmi správnými lidmi :D Takže je to pak tak, že si s kamarády ráda někam 1x-2x za týden zajdu, ale úplně nemám náladu na to, chodit pořád někam, i když mě zvou ..pak se tomu s Ondrou smějem, protože mu vždycyk říkám že oni šli tam a tam, ale já jsem nechtěla a radši si tady žiju svůj babičkovský život a jdu brzo spát :D.
Měla jsem proto už od minulého úterka docela špatnou náladu, ze kterého mě naštěstí "vysvobodila" moje kamarádka Andy, která za mnou ve čtvrtek přiletěla a byla tady až do neděle. Přesně tohle jsem potřebovala a byla jsem fakt ráda. Ukázala jsem ji Jonkoping, zašli jsem si na jídlo, povídaly si a v sobotu šly i na párty, která se konala na našem ubytování.
Po tomhle všem si stejně vždycky řeknu, že je nejdůležitější že já a mí nejbližší jsou zdraví, že v ničem nestrádám a za chvíli jsem stejně doma ..a že vlastně mám právo na to nebýt pořád 100% pozitivní ! :D
xoxo
S.
Žádné komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář ! :-)